Kateřina Eva Lanči

Jak překonat strach z mluvení na veřejnosti, cítit se sebevědomě…a nemuset se měnit v extroverta!

StodolaDrozdov — Thu, 03 Apr 2025 14:34:29 +0000

Bojíš se mluvit na veřejnosti? Nejsi v tom sám/sama!

Představa, jak stojíš před lidmi a mluvíš o své práci, ti nahání husinu a stahuje oblast kol žaludku?

Strach z mluvení na veřejnosti (glossofobie) je jedním z nejčastějších strachů, který trápí i zkušené profesionály – třeba i mé kolegy – introverty na Shakespearovských Slavnostech.

(viz můj rozhovor s Davidem Matáskem zde.)

Obzvlášť pokud jsi introvertní, bývá každý výstup na veřejnosti tak nějak větším výkonem, že? Dobrá zpráva je, že se s tím dá pracovat – a pak to zpracovat. Dokonce se můžeš naučit cítit se při mluvení uvolněně a přirozeně! (A to říkám z pozice holčičky, která v dětství mluvila na cizí výhradně šeptem a bála se říct si ve školce o hračku.)

Možná si říkáš: „Tohle není pro mě. Nejsem rozená řečnice. Mluvení mi nikdy nešlo.“ Co kdyby existoval způsob, jak se cítit dobře při vyjadřování svého názoru, aniž bys musela „přepnout do extrovertního módu“?

Co způsobuje strach z veřejného vystupování?

Obava, že řekneš něco špatně nebo nebudeš dost dobrá/dobrý (a kdo to hodnotí? Dá ti snad někdo jedničku nebo pětku? Dá se pracovat s očekáváním někoho specifického…? nápověda – buď v cajku ve svých vlastních očích a uších, staň se svým laskavým hodnotícím…)
Strach z odmítnutí nebo kritiky (opět se zkus pozastavit nad otázkou, zda si náhodou nejsi největším kritikem sám/sama?)
Nezvyk mluvit před lidmi a vystavovat se pozornosti (opravdu málokdo je rozený exhibicionista, spíš je naším atavistickým pozůstatkem příliš se nevystavovat – nedělat ze sebe terč, a to je třeba zpracovat.)
Vzpomínky na negativní zkušenosti z minulosti (…ale trauma jde zpracovat a pohnout se z místa ustrnutí)

Ať už tě brzdí cokoliv, věz, že se to dá změnit. Stačí správné kroky a praxe.

3 kroky, jak překonat strach z mluvení na veřejnosti

1. GET READY! (Připravený introvert = introvert v klidu)

Když víš, co chceš sdělit, získáš větší jistotu. Introverti bývají většinou připraveni až nad míru. A pak je stresuje, že neřeknou všechno, co chtěli. A vskutku, při akci potřebujeme prostor se uvolnit. A tak ti stačí si sepsat pár hlavních bodů – nemusíš znát vše nazpaměť, ale mít opěrné body ti pomůže se neztratit a cítit se klidněji. Pro introvertky je příprava klíčová, protože jim dává pocit kontroly.

Zkus si předem odpovědět na otázku: Jaké tři hlavní myšlenky chci, aby si lidé odnesli?

2. Mluv nahlas – klidně jen sama pro sebe

Zkus si svůj projev říct nahlas před zrcadlem, nahrát si ho na telefon nebo poslat ho kamarádce jako hlasovku. A nebo třeba můžeš vyskládat plyšáky svých dětí na parapet a říct to jim jako něžnému publiku. Pro introvertně laděné duše může být tento krok náročnější, ale o to důležitější je na něm pracovat postupně. Stačí cvičit třeba jen úvod. To upevní tvou jistotu.

Pokud se ti příčí poslouchat svůj hlas, začni tím, že budeš číst nahlas knížku nebo svůj vlastní text. Budeš si tak zvykat na vlastní hlasový projev a budeš si s ním moct hrát.

3. Začni v malém

Jasně, takové ty rady typu: “musíš se otrkat, přihlaš se na konferenci” nemusí člověku udělat zrovna dobrou službu, ba mohou být naopak cestou ke zhoršení situace. Nemusíš hned přednášet na konferenci. Zkus mluvit v menších skupinkách, v online callech nebo třeba na sítích. Postupně si zvykneš a stres se sníží, pěkně se oceň za každý malý krok, stačí se v duchu pousmát po drobném vítězství – ale zvědom si ho!

Co kdyby tvůj první krok byl třeba natočit krátké video jen pro sebe? 30 vteřin, jedna krásná věta? Nebo sdílet svůj názor v malé Facebookové skupině? Každý krok je malá posila!

Mluvení na veřejnosti je ŘEMESLNÁ dovednost – a tu se dá naučit

Strach je přirozený, ale nemusí tě ovládat. Každý, i ten nejsebevědomější řečník, někde začínal a třeba jako já se snažil schovat svůj obličej za červenou bambulku na mikrofonu a pletl páté přes deváté…ale jdeme dál! Jako introvertka nemusíš být hlučná a explozivní, aby tě lidé poslouchali. Stačí, když budeš autentická se svým tématem, které přinášíš a které je hlavní oporou tvé řeči. Tvé zaujetí pro věc je nakonec to, proč do toho jdeš a i to hlavní, co bude zajímat tvé posluchače.

A pokud se chceš naučit, jak mluvit s jistotou a přirozeností, ráda tě tím provedu.

Rezervuj si konzultaci a nauč se mluvit bez stresu!

Zvedni status, zvedni energii řeči

StodolaDrozdov — Sat, 22 Mar 2025 21:52:53 +0000

ZVEDNI STATUS, ZVEDNI ENERGII ŘEČI

Pamatuji si akci Alchymie ženy naživo ((https://alchymiezeny.cz)) z roku 2024, kde jsem měla možnost vidět vystoupení Lilie Khousnoutdinové (https://www.lilia.cz). Už když přicházela na pódium, bylo jasné, že přišla „ k sobě domů “ a my všichni máme tu radostnou příležitost být u ní na návštěvě a povídat si s ní! Když jsem to viděla, řekla jsem si: “To je přesně ono! Je na jevišti tak v pohodě, jako by byla ve svém obýváčku s dobrými přáteli.“

Určitě jste to také zažili. Na přednášce, na koncertě, v divadle, nebo i jen v kavárně. Osobnost, ze které září sebejistota. Autenticita a zároveň profesionální sebeuvědomění v dané situaci.

Dobrá zpráva je, že SEBEVĚDOMÉ VYSTUPOVÁNÍ je dovednost, kterou si lze osvojit. Například skze hereckou praxi – práci se STATUSEM.

STATUS A JEHO VLIV NA VYSTUPOVÁNÍ

Cože?

Pojďme na to po pořádku. A přes mou osobní zkušenost.

Skrz divadelní HRANÍ SE STATUSY.

Tento způsob hereckých cvičení srozumitelně popisuje Keith Johnstone, britsko-kanadský pedagog a divadelník věnující se herectví a improvizaci (V češtině vyšla kniha IMPRO, je skvělá! A zdeje hezky vysvětleno, jak jsou statusy stupňované: https://youtu.be/UkBd3jrcvWc?si=OEaJ7IQisebEtQEX, zde přímo hra: https://www.youtube.com/watch?v=uXgmdz5AKoA )

Já si statusovými cvičeními prošla během mnoha hereckých tréninků a sama ráda používám například cvičení „sluha a pán“ – a je nasnadě, že ne vždy je to pán, kdo drží vysoký status. Šašek a král. Saturnin. Status lze přesouvat a přehazovat. Ostatně sami to v mnoha konverzacích nevědomky děláme. Trumfujeme se, nebo se umenšujeme. Často velmi rafinovaně a nenápadně. A když jdeme před lidi, všichni to cítí na první dobrou. Neseme vysoký nebo nízký status? Už tušíte?

VYJASNĚNÍ STATUSŮ

Od divadla přejdeme opět k jeho užitku pro PREZENTAČNÍ DOVEDNOSTI.

Řečník s vysokým statusem: působí dominantně, suverénně, rozhodně.

Vysoký status přímo ovlivňuje kvalitu interakce s posluchači!

Řečník s nízkým statusem: ošívá se, působí váhavě, nejistě, až je nám ho trochu líto.

Nízký status způsobuje zvýšení statusu všech, kteří poslouchají. A předáváme MOC divákům. Je to špatně? Ne vždy!

Mezi těmito dvěma výraznými póly existuje škála, kde posuny z vysokého do nízkého statusu v ideálním případě probíhají volně podle potřeby komunikace s diváky. Nejsou neměnné.

Nikdo nechce být SEVŘEN svým statusem. A tady přichází ke slovu autenticita.

AUTENTICITA A ROLE TĚLA

Tak má smysl se to učit, když mám být hlavně autentický/á?

Jistě. Mít vášeň je jedna věc (a zásadní zdroj vaší energie na pódiu!). Druhá věc je nenechat si sebrat moc. Ať hoříme jakkoli velkým plamenem, je dobré umět zacházet s místem, kde se plamen nalézá. Aby jsme z toho neshořeli. Nevyhořeli. Nepohořeli. Ovládneme tu nádobu, ve které se plamen nachází.

Tedy: Tělo dává signály mozku. Když tělo využiji, můžu změnit svoji náladu i myšlenky.

Znáte fenomén HAPPY WALK– Šťastné chůze? (https://www.bps.org.uk/research-digest/doing-happy-walk-made-peoples-memories-more-positive).

Vědci zjistili, že když zvýrazním klácení rukama při chůzi, trochu se u toho zakloním, jako bych nastavila tvář slunci, prodloužím krok do šviháckého a navrch přidám úsměv (i náznak stačí) – začne moje tělo produkovat po cca minutě hormony štěstí – a mně je na světě hned veseleji. A navíc mé vzpomínky jsou pozitivnější, stejně jako mé vidění světa.

Dobře. Jenže happy walk nejde zrovna využít na veřejných prezentacích. To bych svůj status snížila. Cítíte tu změnu, když si představíte happy walk na vycházce versus při příchodu na pódium? Ha! Status je ovlivňován situací. A co můžete ovlivnit vy? Situaci často ne, ale své tělo, to máte ve své moci.

ZVÝŠENÍ STATUSU PŘI VYSTUPOVÁNÍ: Praktické tipy

Neverbální signály:

zkuste si tato cvičení (klidně jen sami pro sebe, bez diváků, anebo když s někým mluvíte) a sledujte, co se s vámi stane:

1. Vzpřímené držení těla: Vytažení se v páteři, jako když si představíte, že na hlavě máte neviditelnou korunu, která září. Uvolněná ramena. (zde to učím ve 2 minutách: https://youtu.be/0MfA_TBKDWQ )

2. Nehýbat hlavou, když mluvíte: Limitovat pohyb hlavy.

3. Vyndat ruce: z kapes, zpoza zad, nedržet se jednou paží za druhou, ale naopak pustit ruce do svého zorného pole, tak abyste viděl/a, jak se hýbou, když je necháte doprovázet svá slova. A všimněte si, že ZABÍRÁTE VÍC MÍSTA. A to je dobře. Obsaďte prostor.

4. Oči: Když vcházím, dívám se rovnou do místnosti a na „své“ lidi. Když odcházím, očima se rozloučím se všemi – projdu místnost pohledem a na vteřinu ještě vyšlu energii všem.

Držení očního kontaktu: Zkuste si dvě varianty, když držíte oční kontakt déle než ten, s kým hovoříte. A když ukončíte rozhovor, nevracejte se očima. Zkuste opak: Držte oční kontakt dlouho anebo přerušovaně a pak si zkuste, když odcházíte, znovu se podívat úkosem, krátce, na osobu kterou opouštíte. (aaa, teď jste pocítili nízký status, že?)

V tomto článku není prostor pro věnování se neméně důležitám technikám verbálním, kam patří: tón hlasu, práce s pauzou, stavba vět či odbourávání výplňových slov.

Zůstávám čistě u FYZICKÝCH TIPŮ pro zvýšení statusu.

STATUS A VÝMĚNA ENERGIÍ S PUBLIKEM

Kromě výše zmiňovaného vaši energii posiluje také již zmiňovaná vášeň, zaujetí, angažovanost, ale to byste nečetli tento článek, kdyby to již ve vás neplálo.

A tak ještě na okraj – NEJSTE TAM SAMI, což je dobře. Zapojení publika začíná už vaším vstupem, pokračuje očním kontaktem na který navazují otevřená gesta, kterými otevíráte svou náruč poslouchajícím. Vzápětí je můžete vtáhnout otázkou, živou mini akcí (Na videu z narozeninové přednášky pro Byznys For Breakfest kluby z ČR ukazuji, jak změna pozice rukou do “pozice výtěze běžeckého závodu” změní instantně naše emoce. 100 lidí se mnou zvedlo ruce a usmívalo se. Potešení bylo vzájemné!)

Zkrátka hrajte spolu a užijte si to SE svými diváky. Přečarujete tak soutěžení na spolupráci. Užijte si statusové hry, které teď jistě snadněji odhalíte i přímo během běžných konverzací s přáteli.

NEBUĎTE NA TO SAMI

Všechny tyto tipy jsou jen začátkem.

Znalost toho, jak ovládnout svůj status, jak pracovat s tělem a jak efektivně komunikovat nejen slovy, ale i neverbálními signály, vám může pomoci dostat se na další úroveň ve vašem vystupování.

Jedno přečtení článku mistra řečnictví nedělá. Dělá ho trénink. Mentálně to opravdu nacvičit nelze. Nezapomeňte, že vaše energie a autentický přístup jsou zcela ve vašich rukou. Jakmile začnete vědomě pracovat se svým tělem, očima, gesty, prostorováním, začnete cítit změny nejen v tom, jak vás vnímají ostatní, ale především jak vnímáte sami sebe vy. To je klíč k sebevědomí.

S trémou spolu zatočíme, mám na ni plný rukáv triků. Tedy: přijďte si nacvičit svou vysokou energii rovnou na soukromé lekce práce s hlasem a prezentačních dovedností se mnou.

Nastolíme profesionální držení vysokého statusu.

Koho si myslíš, že to zajímá?

StodolaDrozdov — Tue, 02 May 2023 20:23:04 +0000

Sebesabotéři a.k.a. vnitřní kritici – hnusáci nebo kámoši?

Nejtěžší hříchy na nás páchají naši nejbližší, v dobré snaze nás ochránit
Vzpomínky zůstanou – ale je jen na nás, co s nimi uděláme
Kamarádění se svými sebesabotéry ve třech easy krocích, ale!: The work must be done.

Mají nás rádi!

Největší duševní bebíčka nám způsobují naši nejbližší. Protože na jejich názoru nám nejvíc záleží, víš jak, citová vazba a tak…

Když máme na něco talent, je to v rodině často vnímáno jako cosi automatického. To je jako jasný, to máš zadarmo, jsi naše, to je jaksi samo sebou. Anebo je to nevítané. Málokdy ceněné. Co když máme talent pro něco, co v rodině není považováno za “normální”?

U nás třeba: “Holky nedělaj hudební aranž, to dělaj kluci. Kluci vynalejzaj. Kluci vedou. Kluci zakládaj kapely a projekty.” “Jsi prostě švihlá.” “Mě by se líbilo, kdybys měla takovou tu práci, kde nosíš kostýmek a jemné zlaté řetízky.”

Chtějí bezpečí pro své milé. “Ale lásko, to je naivní nápad…”

Můžu jim to snad vyčítat? Co frčí u tebe doma???

Vzpomínky zůstanou – aneb trauma zůstává, ale může být “zpracovaným”, když už VÍME.

1. Vzpomínka: Je mi asi 23 a pláču na záchodě. Představení, konečně autorská půlhodina se skutečnými divadelními světly. Těsně před show. Naši nestíhají. Vlastně už nepřijedou. Moje noha v sádře. “Blues pro invalidní únor”, tak jsme to narychlo přejmenovaly, tolik na tom makaly, noha v gypsu, brečím. Objeví se Alexandra Berková a říká mi nad umyvadly:

” Nikdy nedělej umění, ani nic jinýho, pro svý rodiče. Dělej to PRO SEBE. “

Poslechla jsem, přišla jedna žena a řekla: “přesně takový únor jsem měla, díky, katarze.” Stálo to za to. Pro jednoho jediného člověka, se kterým dílo rezonuje, to stojí za to.

A tím jedním můžeš být TY, anebo někdo zvenčí.

Ale kolikrát jsem se potom ještě nechala nachytat?!!!

2.Vzpomínka: Střih, jsem těhotná, 31, režíruji představení po 3 letech výzkumu pohybu nevidomých, česká premiéra hry Druhý Břeh od Gao Xintiena (voe, držitele Nobela za literaturu, a já jela k němu do tajného bytu a mluvila svou patafrancouzštinou…omg!), za kterým jsem si osobně dojela do Paříže, aby mi dal svolení k inscenování.

Nevidomí hrají a tančí tak, že diváci nepoznají rozdíl v jejich interpretaci oproti mým stálým hercům. Na začátku inscenace herci zdraví neformálně diváky. Tak to začíná. Můj otec vždycky chtěl, aby ho nějaký herec na pódiu osobně pozdravil. Ale přijeli o dvacet minut později. Prostě začátek nebyli. A po show táta říká :”Já tě taky nezvu, aby ses dívala na to, jak hraju golf.” Jau!

Ulevilo se mě i rodině, když jsem je přestala zvát. Ok. Řekla jsem si, jsi velká, děláš to pro sebe. Koho to zajímá, ten přijde.

Poslední, velmi ČERSTVÁ vzpomínka – vydávám poprvé “svou” desku. “Ptačí songy“.

Zhudebnila jsem básně své blízké kamarádky Aničky Uhlířové. A chtěla to pustit doma, když jsme tam byli na Velikonoční návštěvě. Reakce žádné a žádné, tududum dum. To není překvapivé a jsem s tím ok, říkala jsem si a užila si rodinné pohody. Ale když jsem se vrátila domů, ejhle! Nějaká mentálně povadlá květinka…Copa,copa…máš to tady celý zmasterovaný ze studia, konečně hotovo, ale radost nikde?

Pan “Koho si myslíš, že to zajímá” přišel zas na návštěvu. Dali jsme řeč. A je mi zas do zpěvu. Ale bylo potřeba si to UVĚDOMIT. Bylo potřeba, aby se stavil. Ale už mu vidím do očí a poznám, s kým mám tu čest. 1:0 pro mě, štramáku!

O zpracovaném traumatu, které se stává součástí naší osobnosti (ne, nezmizí, ale může nás formovat nejen negativně…), je natočený nečekaně skvělý díl Simpsonových, kde se Marge a pak i Lisa navzájem dostanou do hlavy té druhé díky hypnóze. Stojí za to! Na konci na těch kdysi velikých traumatech sedí jako na malých stoličkách a ta jsou součástí jejich “světa v hlavě”. Nezmizí? Ptá se Líza. “Nezmizí, ale už nezaclání všemu dalšímu”, parafrázuji volně odpověď Marge. TADY JE TEN DÍL.

Mentální práci je třeba si odmakat

Proces je to nekonečný, ale stojí to za to. Obuj se do toho znovu. A pak zase. Ber to jako sportovní výzvu třeba…

Práce se strachem, úzkostí, obavami z toho, jak budeme a zda budeme ostatními přijímáni, začíná přijetím sebe sama.

I se svými “stíny”.

Když si na ně umíme už “šáhnout”, můžeme je z původního omezujícího elementu převést do módu “kámoši”. Já na to používám například tuto techniku:

1. Uvědomím si, že mi není ok a dovolím si se necítit ok, odsouhlasit si svoji emoci, dát jí “povolenku”.

Dýchám. Poslouchám svoje myšlenky.

Nehodnotím je, jen je nechám procházet hlavou, jako se krávy prochází pastvinou. Nechám je nadávat, spílat, litovat se, vyhrožovat mi, mluvit na mě hnusně. Sleduji je.

2. Pokusím se vlít tyto “myšlenkové krávy” do figury. Představit si, jak vypadá osoba těchto myšlenek. Co má na sobě. Jak se tváří. A už to jede. Začne to být NĚKDO.

3. Začnu s tím druhým vést “mozkové šachy”. Argumentuji pragmaticky. Někdy to stačí. Vyjasníme si to a přestane mě tížit. Ale někdy je nutné dojít k otázce: Co bys potřeboval? A pak čekat na odpověď.. Někdy to trvá fakt dlouho. Třeba pár dní, celá tahle legrace. Ale nakonec se to vždycky dozvím.

Na tohle jsem na celé nepřišla jen tak sama. Mojí velkou inspirací jsou Cory Muscara a Phil Stutz, který celou svou metodiku vysvětluje v dokumentu, který je k vidění např. na Netflixu pod názvem “STUTZ”. Také vyšla v češtině kniha, která o jeho převratné metodě pojednává. ZDE.

Máte svou vlastní cestu, kterou se kamarádíte se svými sebesabotéry? Kdo je váš vracející se “oblíbenec”? Jak vypadá? Co s ním děláte? Pojďte to sdílet, ať je nám s nimi zas o kousek lehčeji…

Ukaž se!

StodolaDrozdov — Sun, 12 Feb 2023 14:36:19 +0000

TAHEHALIN PŘÍBĚH

Malá Tahehala stála v koutku a bála se na kohokoliv promluvit. Chtěla hračku. Ale neuměla si o ni říct. Chtěla kamarády, ale tak strašně se styděla. Chtěla být ve středu smečky. Ale ta smečka byla nějaká moc rychlá, hlučná a děsivá.

Tahehala byla přezdívka, kterou dostala od svého tatínka. Prý indiánsky to znamená uplakaná.

Já jsem vždycky chtěla princeznu, říkala maminka.

Tahehala ale ráda lezla po stromech.

A pak měla kamarádku a ta zlomila kouzlo. Byla drzá, byla odvážná a byla jako kluk!

Takže Tahehala se vrhla do klukovskýho stylu života, šéfila partu Ninža želv v Chomutově a organizovala dětské olympiády na louce za barákem.

Měla také jiné talenty. Ale furt se děsně styděla. A tak odmítla v 6 letech hlavní roli v tanečním představení v Zušce. Přeci jen, přišli by rodiče (ti na louku nechodili.)

Chtěla hrát křoví!

Být vzadu. Být neviditelná. Jen tak pro sebe si to užít…

Hlavně nevyčnívat.

Říká ti něco tenhle příběh?

MUSÍŠ SI VYBRAT JEDNU VĚC!

Z Tahehaly se s věkem stala Pipi Punčochatá a pak Vysmátá piraňa a nakonec Kačaba a Tryskající zdroj radosti…rostla, a s ní i její talenty, kterých ale bylo…no, nějak moc.

“Musíš být Mistr v jediné věci! Jen tak máš na jevišti světa šanci.”

Jenže mě to šlo a mě to bavilo, oblíbaly mě múzické múzy a připadalo mi, že se to všechno doplňuje, že jedno mi pomáhá pochopit druhé…ostatně jsou to jen prostředky k SEBEVYJÁDŘENÍ.

K vyjádření všech těch pocitů, prožitků, myšlenek, objevů o světě, úžasných lidí a věcí, které jsem poznávala a viděla jejich kouzlo.

Byl to svět zázraků a já v něm nadechovala zvědavost a vydechovala okouzlení.

A to bylo mé vědomé rozhodnutí se pro tu jednu věc… Zaměřit svůj pohled tímto směrem.

Rozhodla jsem se věnovat se tomu, co lidem přináší okouzlení životem, kterému se prostě říká radost. Radost ze sebe samých. Z možnosti vyjádřit se po svém. Která i pro mě byla těžká. Ale tak silná…tvořím, protože hořím. Hořím životem. Cítím se tak setsakramentsky živá.

Tanec, zpěv, herectví, psaní, hudba jsou pro mě všechno jen prostředky, kterými mohu VYSLOVIT a OTEVŘÍT dveře k různým tématům, která se mnou hýbou. Protože je dost velká šance, že hýbou i s někým jiným.

A že tak na to nejsem sama, nejsme sami, jsme smečka a hlas každého jednoho z nás je důležitý, protože ovlivňuje dynamiku celku.

A tak jsem si nevybrala jednu věc, ale mísila je, studovala je postupně všechny, aby i dynamika mého vlastního celku byla patřičně kompaktní ve své rozmanitosti výrazových možností.

PERFORMERKA MENTORKA MENTOLKA VELKÁ HOLKA

A tak jsem tady. Lanči tančí, Lanči zpívá, Lanči hraje, UČÍ CO UMÍ. A teď už konečně o tom i píše blog. Proč?

Aby bylo víc nás odvážných bojovnic a bojovníků s vlastními strachy , které slábnou s každým naším dalším krokem, a my se jim smějeme, protože už víme, jak se do toho obout, zatímco míříme vstříc dalšímu z nich. Dalšímu svému velkému drakovi…

Který se dá zkrotit, tak jako ti předchozí, kteří už nás jen roztomile jako kočky ohřívají kolem lýtek, když s námi rozpalují jeviště světa.

Aby náš hlas byl slyšen a vyslyšen!

A aby RADOST PROUDILA SVĚTEM.

Vidíme se, slyšíme se!

Kateřina Eva Lanči

Jak se rozcvičit před živým vysíláním/živým výstupem, když mám málo času?

Ann_webarka — Tue, 07 Feb 2023 10:31:33 +0000

Jak se rozcvičit, rozehrát, nakopnout anebo srovnat před VÝSTUPEM PŘED LIDMI?

Třeba ti pomůže tento text, kde se tě čeká příprava na klíč: zklidnění dechu, koncentrace, příprava aktivního těla, ve kterém myšlenky proudí jedna báseň, protažení a zahřátí jazyka a hlasivek, úsměv a AKCE!

Osnova:

Dech je klíč k harmonizaci i znělosti
Narovnej se! Ale jak?
Rozcvičení hlasivek a jazyka – nutné minimum
úsměv a vzhůru do akce!

Proudící dech = proudící myšlení

Zklidnění dechu ti přinese mnohé benefity, o nichž toho bylo napsáno mraky. I zde ještě bude.

Pro účel rychlé koncentrace před akcí nám ale teď postačí prosté cvičení: Spojíme ruce – dlaně před sebou, nadechneme zhluboka a v hlavě počítáme do 3 – vydechujeme stejně slovo “huuuuu” na 3. Podruhé nadechujeme na 4 – vydechujeme na 4. Dále nadechujeme na 5 a pozor, vydechujeme na 6…když jsme se dostali sem… (a né vždy je to lehké, někdy dech brzdí např. tréma, a na tu je třeba jít trochu od lesa, což rozeberu jindy.)…většinou už to zabralo!

Pokud ne, chce to více času, a někdy je příjemné si to celé užít ještě delší dobu, a postupně PRODLUŽOVAT VÝDECH. To vede nejen ke zklidnění dechu, ale také k ukotvení, k pevnému postoji, k pevným nohám a zdravotním benefitům. (ano, i písmeno U v tom hraje roli, mrk mrk, tušíš proč?)

Jedem dál…

Nadechni se DO ZKLIDNĚNÍ

Narovnej se! Ale jak?

Přeci jako kdyby sis na hlavu vložil/a neviditelnou nádhernou KRÁLOVSKOU KORUNU…anebo královský klobouk, ale parádní, představ si, jak svítí do celého kraje a přitahuje pozornost k tobě, tvé energii, tvým slovům.

Zkusil/a jsi to? a Jak se cítíš? Změna, viď…a ne, stát rovně nebo sedět rovně neznamená vyprsit se a prohnout v kolenou jak pionýr. Ale vytáhnout se celou páteří vzhůru a mít prostor pro…volný dech i pohyb v centru, ve své ose!

Hlasové rozcvičky zahřejí tvářičky

Můžeš a nemusíš, ale pro mě i ve chvílích, kdy mám jen pár minut na přípravu, jsou na místě chvilka s BRUMENDEM a ZOMBÍKY. A pak rozcvička kořene jazyka…ta mrštnost je hnedle jinší kvality.

Brumendo je prostě jemné tiché “hmmmm” se zavřenou pusou, můžeš s ním kolísat nahoru dolů jako kdybys dělal/a sirénu. Ale pusa zavřená!
Zombík a.k.a. vocal fry je dobrý i pro uvolnění zaťaté sanice, jen tak necháš proudit jemně vzduch a uvolníš obličej. (koukni na video, tohle se mi blbě vysvětluje textem)
Se zavřenou pusou si jazykem přelízávám z jedné strany na druhou všechny zuby, ale pořádně, až pěkně k zadním stoličkám, krouživým pohybem…a ono to aj, tahá, jauvaj, no jo, protahuje se, mrška jedna! 8x na jednu a 8x na druhou stranu a pak 4x a 4 x a to už tuším cítíš…

Víc k rozcvičkám si najdeš v tomto videu, které jsem přiložila k článku, důležité je si TO UŽÍT, neb to pomáhá čemu…no přeci aby následný úsměv se ti už vyčaroval sám, a byl přirozený a zářivý. Pokud se sám nevyčaroval, zde je můj poslední tip: Usměj se, jako by jsi byla kočička nebo kocourek a tvé vousky tě zašimrali po stranách u očí. Klidně se tam zašimrej prstíky. A JE TO! Jde se na věc…nezapomeň nasadit svou korunu a zař!

Od “moc rychle” ke “Kobřím trikům”

Ann_webarka — Mon, 22 Aug 2022 12:47:07 +0000

Jak mluví hodná holka?

Mluv nahlas! (Ale to mě všichni uslyší a pak si o mě budou myslet, že jsem…třeba blbá)

Cože? Co říkáš? Co si to tam šumluješ pod fousy? (Já si jenom tak povídám pro sebe, tak trochu si myslím něco, ale nejsem si jistá, jestli si to myslím správně…)

Ty si tam něco mrmleš pro sebe. Já pak vůbec nevím, co to říkáš. Jak ti pak mám rozumět?

Jo, ty si nejsi jistá, jestli to tak myslíš? Ty si vůbec nejsi jistá, co si o tom vlastně myslíš? Jestli tvá formulace bude správná? Jestli je tvá myšlenka relevantní? Jestli je tvůj názor oprávněný? Jestli pak s tebou ještě někdy promluvím? A jestli to vlastně někoho zajímá, co TY si myslíš? Je tvoje myšlení vůbec originální?

No, není. Není originální. Je směsí a výslednicí jiných myšlenek, které se na tebe nalepily v průběhu životního marše za dalšími dny. Ovlivněna větami, slovy, která ulpěla tu v uších, tu v očích a někdy i procezena zůstala ve škvírce mezizubní – chtělo to párátko!

Vyšťourat s ním, co se mi tam v puse mele a mlčet. Zuby držet pěkně u sebe a usmívat se. Mírně. Smírně. Nechat si svý nekompetentní názory pro sebe. A být HODNÁ HOLKA. Jenže mě se to v tý kebuli přímo vařilo slovama, písničkama, básněma, myšlenkama, nedej bože názorama! I když jsem moc chtěla být hodná holka.

(Viděli jste dokument o hodný holce Taylor Swift? Ne? Pusťte si! Nic překvapivého, ale ten proces zná i leckterá menší hvězdička, že ano…go, Taylor, go!)

https://www.csfd.cz/film/811576-miss-americana/prehled/

ZPOMALENÍ

Učit se mluvit pomaleji jsem začala na hodinách dramatické výchovy. Přes velmi nepříjemné cvičení, tzv.: „kontra úkol“. Něco fakt těžkýho v šestnácti.

Energicky zcela opačného, než jsem byla. Ale kousla jsem se. Přežila. Prošla rokem osobního peklíčka na hodinách. Ne, opravdu mi to nešlo. Tréma, trapas a za ním další. Ale po roce jsem dokázala vcelku obstojně zahrát Hamletovu řeč hercům z pozice osmdesátiletileté uklizečky, která už dechu sotva popadá. Dodnes děkuji tomu skvělému a trpělivému učiteli, který to se mnou tehdy nevzdal. Naučil mě víc než jen zpomalit. (a nevím, jak se jmenoval, ó, bohové!).

Pak další a další obdivuhodní umělci, rétoricky nadaní, které jsem měla tu čest potkat díky škole i mimo ni… (Víte, jak krásně poklidně mluví Petr Váša? Jakoby slova tesal, když je říká.) Jevištní prezenci také silně posílili práce na vlastních choreografiích a divadelně taneční výstupy během školních let a po nich díky dráze na poli scénických umění.

Dobrá zpětná vazba byla i videa, kde odpovídám někomu na otázky…ach, jak jsem byla šokovaná vlastní rychlostí, grimasami a šermováním rukou…a tak jsem to začala více sledovat a vidět i přímo během akce…a tam už to šlo i zpomalit. A znova!

Výsledkem perné práce bylo překvapivé zjištění, že ŘEČÍ dovedu leccos ZVLÁDNOUT. Dovedu-li řečí vládnout.

Třeba maturitu. Čím jsem byla nervóznější z vytažené otázky, tím víc rétorických skills jsem vytahovala z rukávu. Samo se to nějak vytahovalo. Skrz zkušenost uloženou v těle. (tehdy jsem ještě nevěděla, že fyzická paměť existuje a kope za můj tým, aniž bych na ni musela hulákat přes celý hřiště. Je tam prostě pro mě.)

KOBŘÍ SKILLS

Které že dovednosti mi to zadničku zachránili už tisíckrát? Tyto:

1. Získat pozornost očním kontaktem. Podívat se nejprve na všechny zúčastněné a držet je ve svém poli jako kobra.

2. Získat sympatie úsměvem, který jde až k očím. Měkkým, podporujícím úsměvem, který dělá dobře i mluvčímu samotnému. (ano, zapojuje do hry nervus vagus, ale o tom jindy.)

3. Mluvit pomalu a důrazně o tom, co vím jistojistě. (i když o Májovcích toho bylo třeba zatraceně málo).

4. Dát větám čas zaznít.

5. Přidat vtip, veselou historku, kousek štrapácí běžného života. (Třeba o tom jak Neruda randil s K.Světlou).

STOJÍ ZA VYZKOUŠENÍ!

……………………………………………………………………………………………………………………………..

A je to – působím jako znalec, odcházím s jedničkou a jen zavřené dveře na záchodě tuší pravdu o stavu mých útrob a adrenalinem vybičované mysli.

Schopnost využít rétorické a dramatické dovednosti ve chvílích totální vnitřní paniky mi zůstala a rozvinula se s dalšími životními zkouškami.

U pultíků státních zkoušek, při moderování Festivalu Spisovatelů Praha – po boku s Markem Ebenem, při rozhovorech s literárními nobelisty v rámci stejné akce, na divadelních scénách, literárních čteních, coby zpěvačka frontmanka až po natáčení rozhovorů pro Kongresy svobodného Hlasu. …nervózní jsem byla alespoň trochu vždycky. Někdy víc nervózní.

Ale našla jsem si postupně tu příjemnou směs, která pouští ke slovu nejen profesionální techniku, ale i ohnivou energii, s níž jsem měla tu čest se narodit.

Dovoluji si mluvit nahlas, osobitě, i s chybami, z vlastní žité zkušenosti, odvážně, prostě můžu být tím kanálem, kterým to proudí.

Aktuálně je mi i s trémou vlastně příjemně, bavím se, nechávám téct myšlenky, sleduji je, někdy překvapím sama sebe ( a to mám nejradši!).

Technika mi dává oporu.

Tělo mi dává oporu.

Ti, kdo poslouchají, mi dávají oporu.

Někdo ve mně sleduje má tryskavá vyjádření se zenovým klidem.

Nehodnotí. Poslouchá. Zajímá se.

Nechá mě v klidu domluvit. Zaujmout.

A pak mě má rád, ať už jsem řekla co jsem řekla.

Jo, učila jsem se to dlouho, přes tanec (tělo!), hereckou práci (být i někým jiným a přesto stále sebou!), zpěv (být vidět a slyšet!). A mám k tomu teď vlastní návod. A ten chci dávat lidem. Třeba tobě.

Dá se to naučit. Třeba já tě ráda provedu rychlejší cestou, než jsem sama absolvovala. Bez pultíků, bez soudcování, s klidem a co víc, s radostí!

Ano, chystám nový kurz rétoriky, větší, než byl můj online program Hlas jako prostor bezpečí. Bezpečnější. Žádná předtočená videa, ale kontakt. Zajímá tě? Vyšli signál!

Vidíme se, slyšíme se!

Kateřina Eva