Sebesabotéři a.k.a. vnitřní kritici – hnusáci nebo kámoši?
- Nejtěžší hříchy na nás páchají naši nejbližší, v dobré snaze nás ochránit
- Vzpomínky zůstanou – ale je jen na nás, co s nimi uděláme
- Kamarádění se svými sebesabotéry ve třech easy krocích, ale!: The work must be done.
Mají nás rádi!
Největší duševní bebíčka nám způsobují naši nejbližší. Protože na jejich názoru nám nejvíc záleží, víš jak, citová vazba a tak…
Když máme na něco talent, je to v rodině často vnímáno jako cosi automatického. To je jako jasný, to máš zadarmo, jsi naše, to je jaksi samo sebou. Anebo je to nevítané. Málokdy ceněné. Co když máme talent pro něco, co v rodině není považováno za “normální”?
U nás třeba: “Holky nedělaj hudební aranž, to dělaj kluci. Kluci vynalejzaj. Kluci vedou. Kluci zakládaj kapely a projekty.” “Jsi prostě švihlá.” “Mě by se líbilo, kdybys měla takovou tu práci, kde nosíš kostýmek a jemné zlaté řetízky.”
Chtějí bezpečí pro své milé. “Ale lásko, to je naivní nápad…”
Můžu jim to snad vyčítat? Co frčí u tebe doma???
Vzpomínky zůstanou – aneb trauma zůstává, ale může být “zpracovaným”, když už VÍME.
1. Vzpomínka: Je mi asi 23 a pláču na záchodě. Představení, konečně autorská půlhodina se skutečnými divadelními světly. Těsně před show. Naši nestíhají. Vlastně už nepřijedou. Moje noha v sádře. “Blues pro invalidní únor”, tak jsme to narychlo přejmenovaly, tolik na tom makaly, noha v gypsu, brečím. Objeví se Alexandra Berková a říká mi nad umyvadly:
” Nikdy nedělej umění, ani nic jinýho, pro svý rodiče. Dělej to PRO SEBE. “
Poslechla jsem, přišla jedna žena a řekla: “přesně takový únor jsem měla, díky, katarze.” Stálo to za to. Pro jednoho jediného člověka, se kterým dílo rezonuje, to stojí za to.
A tím jedním můžeš být TY, anebo někdo zvenčí.
Ale kolikrát jsem se potom ještě nechala nachytat?!!!
2.Vzpomínka: Střih, jsem těhotná, 31, režíruji představení po 3 letech výzkumu pohybu nevidomých, česká premiéra hry Druhý Břeh od Gao Xintiena (voe, držitele Nobela za literaturu, a já jela k němu do tajného bytu a mluvila svou patafrancouzštinou…omg!), za kterým jsem si osobně dojela do Paříže, aby mi dal svolení k inscenování.
Nevidomí hrají a tančí tak, že diváci nepoznají rozdíl v jejich interpretaci oproti mým stálým hercům. Na začátku inscenace herci zdraví neformálně diváky. Tak to začíná. Můj otec vždycky chtěl, aby ho nějaký herec na pódiu osobně pozdravil. Ale přijeli o dvacet minut později. Prostě začátek nebyli. A po show táta říká :”Já tě taky nezvu, aby ses dívala na to, jak hraju golf.” Jau!
Ulevilo se mě i rodině, když jsem je přestala zvát. Ok. Řekla jsem si, jsi velká, děláš to pro sebe. Koho to zajímá, ten přijde.
Poslední, velmi ČERSTVÁ vzpomínka – vydávám poprvé “svou” desku. “Ptačí songy“.
Zhudebnila jsem básně své blízké kamarádky Aničky Uhlířové. A chtěla to pustit doma, když jsme tam byli na Velikonoční návštěvě. Reakce žádné a žádné, tududum dum. To není překvapivé a jsem s tím ok, říkala jsem si a užila si rodinné pohody. Ale když jsem se vrátila domů, ejhle! Nějaká mentálně povadlá květinka…Copa,copa…máš to tady celý zmasterovaný ze studia, konečně hotovo, ale radost nikde?
Pan “Koho si myslíš, že to zajímá” přišel zas na návštěvu. Dali jsme řeč. A je mi zas do zpěvu. Ale bylo potřeba si to UVĚDOMIT. Bylo potřeba, aby se stavil. Ale už mu vidím do očí a poznám, s kým mám tu čest. 1:0 pro mě, štramáku!
O zpracovaném traumatu, které se stává součástí naší osobnosti (ne, nezmizí, ale může nás formovat nejen negativně…), je natočený nečekaně skvělý díl Simpsonových, kde se Marge a pak i Lisa navzájem dostanou do hlavy té druhé díky hypnóze. Stojí za to! Na konci na těch kdysi velikých traumatech sedí jako na malých stoličkách a ta jsou součástí jejich “světa v hlavě”. Nezmizí? Ptá se Líza. “Nezmizí, ale už nezaclání všemu dalšímu”, parafrázuji volně odpověď Marge. TADY JE TEN DÍL.
Mentální práci je třeba si odmakat
Proces je to nekonečný, ale stojí to za to. Obuj se do toho znovu. A pak zase. Ber to jako sportovní výzvu třeba…
Práce se strachem, úzkostí, obavami z toho, jak budeme a zda budeme ostatními přijímáni, začíná přijetím sebe sama.
I se svými “stíny”.
Když si na ně umíme už “šáhnout”, můžeme je z původního omezujícího elementu převést do módu “kámoši”. Já na to používám například tuto techniku:
1. Uvědomím si, že mi není ok a dovolím si se necítit ok, odsouhlasit si svoji emoci, dát jí “povolenku”.
Dýchám. Poslouchám svoje myšlenky.
Nehodnotím je, jen je nechám procházet hlavou, jako se krávy prochází pastvinou. Nechám je nadávat, spílat, litovat se, vyhrožovat mi, mluvit na mě hnusně. Sleduji je.
2. Pokusím se vlít tyto “myšlenkové krávy” do figury. Představit si, jak vypadá osoba těchto myšlenek. Co má na sobě. Jak se tváří. A už to jede. Začne to být NĚKDO.
3. Začnu s tím druhým vést “mozkové šachy”. Argumentuji pragmaticky. Někdy to stačí. Vyjasníme si to a přestane mě tížit. Ale někdy je nutné dojít k otázce: Co bys potřeboval? A pak čekat na odpověď.. Někdy to trvá fakt dlouho. Třeba pár dní, celá tahle legrace. Ale nakonec se to vždycky dozvím.
Na tohle jsem na celé nepřišla jen tak sama. Mojí velkou inspirací jsou Cory Muscara a Phil Stutz, který celou svou metodiku vysvětluje v dokumentu, který je k vidění např. na Netflixu pod názvem “STUTZ”. Také vyšla v češtině kniha, která o jeho převratné metodě pojednává. ZDE.
Máte svou vlastní cestu, kterou se kamarádíte se svými sebesabotéry? Kdo je váš vracející se “oblíbenec”? Jak vypadá? Co s ním děláte? Pojďte to sdílet, ať je nám s nimi zas o kousek lehčeji…
