Jak mluví hodná holka?
Mluv nahlas! (Ale to mě všichni uslyší a pak si o mě budou myslet, že jsem…třeba blbá)
Cože? Co říkáš? Co si to tam šumluješ pod fousy? (Já si jenom tak povídám pro sebe, tak trochu si myslím něco, ale nejsem si jistá, jestli si to myslím správně…)
Ty si tam něco mrmleš pro sebe. Já pak vůbec nevím, co to říkáš. Jak ti pak mám rozumět?
Jo, ty si nejsi jistá, jestli to tak myslíš? Ty si vůbec nejsi jistá, co si o tom vlastně myslíš? Jestli tvá formulace bude správná? Jestli je tvá myšlenka relevantní? Jestli je tvůj názor oprávněný? Jestli pak s tebou ještě někdy promluvím? A jestli to vlastně někoho zajímá, co TY si myslíš? Je tvoje myšlení vůbec originální?
No, není. Není originální. Je směsí a výslednicí jiných myšlenek, které se na tebe nalepily v průběhu životního marše za dalšími dny. Ovlivněna větami, slovy, která ulpěla tu v uších, tu v očích a někdy i procezena zůstala ve škvírce mezizubní – chtělo to párátko!
Vyšťourat s ním, co se mi tam v puse mele a mlčet. Zuby držet pěkně u sebe a usmívat se. Mírně. Smírně. Nechat si svý nekompetentní názory pro sebe. A být HODNÁ HOLKA. Jenže mě se to v tý kebuli přímo vařilo slovama, písničkama, básněma, myšlenkama, nedej bože názorama! I když jsem moc chtěla být hodná holka.
(Viděli jste dokument o hodný holce Taylor Swift? Ne? Pusťte si! Nic překvapivého, ale ten proces zná i leckterá menší hvězdička, že ano…go, Taylor, go!)
https://www.csfd.cz/film/811576-miss-americana/prehled/
ZPOMALENÍ
Učit se mluvit pomaleji jsem začala na hodinách dramatické výchovy. Přes velmi nepříjemné cvičení, tzv.: „kontra úkol“. Něco fakt těžkýho v šestnácti.
Energicky zcela opačného, než jsem byla. Ale kousla jsem se. Přežila. Prošla rokem osobního peklíčka na hodinách. Ne, opravdu mi to nešlo. Tréma, trapas a za ním další. Ale po roce jsem dokázala vcelku obstojně zahrát Hamletovu řeč hercům z pozice osmdesátiletileté uklizečky, která už dechu sotva popadá. Dodnes děkuji tomu skvělému a trpělivému učiteli, který to se mnou tehdy nevzdal. Naučil mě víc než jen zpomalit. (a nevím, jak se jmenoval, ó, bohové!).
Pak další a další obdivuhodní umělci, rétoricky nadaní, které jsem měla tu čest potkat díky škole i mimo ni… (Víte, jak krásně poklidně mluví Petr Váša? Jakoby slova tesal, když je říká.) Jevištní prezenci také silně posílili práce na vlastních choreografiích a divadelně taneční výstupy během školních let a po nich díky dráze na poli scénických umění.
Dobrá zpětná vazba byla i videa, kde odpovídám někomu na otázky…ach, jak jsem byla šokovaná vlastní rychlostí, grimasami a šermováním rukou…a tak jsem to začala více sledovat a vidět i přímo během akce…a tam už to šlo i zpomalit. A znova!
Výsledkem perné práce bylo překvapivé zjištění, že ŘEČÍ dovedu leccos ZVLÁDNOUT. Dovedu-li řečí vládnout.
Třeba maturitu. Čím jsem byla nervóznější z vytažené otázky, tím víc rétorických skills jsem vytahovala z rukávu. Samo se to nějak vytahovalo. Skrz zkušenost uloženou v těle. (tehdy jsem ještě nevěděla, že fyzická paměť existuje a kope za můj tým, aniž bych na ni musela hulákat přes celý hřiště. Je tam prostě pro mě.)
KOBŘÍ SKILLS
Které že dovednosti mi to zadničku zachránili už tisíckrát? Tyto:
1. Získat pozornost očním kontaktem. Podívat se nejprve na všechny zúčastněné a držet je ve svém poli jako kobra.
2. Získat sympatie úsměvem, který jde až k očím. Měkkým, podporujícím úsměvem, který dělá dobře i mluvčímu samotnému. (ano, zapojuje do hry nervus vagus, ale o tom jindy.)
3. Mluvit pomalu a důrazně o tom, co vím jistojistě. (i když o Májovcích toho bylo třeba zatraceně málo).
4. Dát větám čas zaznít.
5. Přidat vtip, veselou historku, kousek štrapácí běžného života. (Třeba o tom jak Neruda randil s K.Světlou).
STOJÍ ZA VYZKOUŠENÍ!
……………………………………………………………………………………………………………………………..
A je to – působím jako znalec, odcházím s jedničkou a jen zavřené dveře na záchodě tuší pravdu o stavu mých útrob a adrenalinem vybičované mysli.
Schopnost využít rétorické a dramatické dovednosti ve chvílích totální vnitřní paniky mi zůstala a rozvinula se s dalšími životními zkouškami.
U pultíků státních zkoušek, při moderování Festivalu Spisovatelů Praha – po boku s Markem Ebenem, při rozhovorech s literárními nobelisty v rámci stejné akce, na divadelních scénách, literárních čteních, coby zpěvačka frontmanka až po natáčení rozhovorů pro Kongresy svobodného Hlasu. …nervózní jsem byla alespoň trochu vždycky. Někdy víc nervózní.
Ale našla jsem si postupně tu příjemnou směs, která pouští ke slovu nejen profesionální techniku, ale i ohnivou energii, s níž jsem měla tu čest se narodit.
Dovoluji si mluvit nahlas, osobitě, i s chybami, z vlastní žité zkušenosti, odvážně, prostě můžu být tím kanálem, kterým to proudí.
Aktuálně je mi i s trémou vlastně příjemně, bavím se, nechávám téct myšlenky, sleduji je, někdy překvapím sama sebe ( a to mám nejradši!).
Technika mi dává oporu.
Tělo mi dává oporu.
Ti, kdo poslouchají, mi dávají oporu.
Někdo ve mně sleduje má tryskavá vyjádření se zenovým klidem.
Nehodnotí. Poslouchá. Zajímá se.
Nechá mě v klidu domluvit. Zaujmout.
A pak mě má rád, ať už jsem řekla co jsem řekla.
Jo, učila jsem se to dlouho, přes tanec (tělo!), hereckou práci (být i někým jiným a přesto stále sebou!), zpěv (být vidět a slyšet!). A mám k tomu teď vlastní návod. A ten chci dávat lidem. Třeba tobě.
Dá se to naučit. Třeba já tě ráda provedu rychlejší cestou, než jsem sama absolvovala. Bez pultíků, bez soudcování, s klidem a co víc, s radostí!
Ano, chystám nový kurz rétoriky, větší, než byl můj online program Hlas jako prostor bezpečí. Bezpečnější. Žádná předtočená videa, ale kontakt. Zajímá tě? Vyšli signál!
Vidíme se, slyšíme se!
Kateřina Eva
Jedna odpověď
Hi, this is a comment.
To get started with moderating, editing, and deleting comments, please visit the Comments screen in the dashboard.
Commenter avatars come from Gravatar.