Jsou období, kdy rozdáváme na všechny strany. Dětem, práci, partnerům, klientům, projektům, povinnostem. A pak jsou chvíle, kdy je potřeba zase někde nabrat.
Já jsem si to letos připomněla pár dní před Divakempem, kdy jsem schválně zmizela do šumavských lesů. Ne abych zdrhla. Ale abych doplnila studnu.
Protože už vím jednu věc, kterou si jako matka, volnonožkyně i hlasová koučka potřebuju opakovat pořád dokola: mám z čeho rozdávat jen tehdy, když mám kde nabrat.
Kde je v tom všem tvoje místo?
Srpen má zvláštní napětí. Ještě je léto, ale už koutkem oka počítáš zbývající dny. Chystají se aktovky, řeší se kroužky, kdo koho kam vozí, co se ještě stihne. Rodina se pomalu skládá do nového rozvrhu, v práci se rozjíždějí podzimní projekty a v hlavě naskakují první zářijové nutnosti.
A v tom celém bývá jedno políčko, které podezřele často zůstane prázdné.
To tvoje.
Dětem vybereš plavání, keramiku, hudebku, protože rozvoj se má podporovat, dokud je čas. A sebe odsuneš na bájné období zvané „až bude klid“.
Jenže klid nepřijde.
Přijde září. A s ním kolotoč, který se mnohdy nezastaví až do dalšího léta.
Takže co kdyby ses tentokrát do toho rozvrhu zapsal/a taky?
Ne jako další povinnost. Ale jako člověk, který potřebuje svůj prostor. Pro radost, pro rozvoj, pro něco, co není užitečné pro děti, klienty ani zaměstnavatele.
Pro sebe.
Co mě o prostoru naučili koně
Před časem jsem takový prostor potřebovala taky. A našla jsem si koníček, který zdánlivě neměl s ničím, co dělám, mnoho společného.
Koně.
Chodila jsem na sólové lekce práce s koňmi. Nic velkého, nic „užitečného“. Prostě něco moje.
A ukázalo se, že to není jen milé setkání s velkookým ladným zvířetem, ale škola lídršipu jako málokterá.
Kůň totiž čte všechno.
I to, že se o něj bojíš.
A to byl přesně můj případ. Tak úzkostně jsem hlídala, aby se koni se mnou nic nestalo, až mě moje vlastní opatrnost začala svazovat. Byla jsem opatrná tam, kde stačilo být klidná a pevná.
Mimochodem – přehnaně opatrná bývám občas i s klienty.
Aha!
Postupně jsem se dostala až k jízdám. Pokaždé jiný kůň, pokaždé trochu jiná situace, pokaždé krok z komfortu.
Byla to fuška.
A stála za to právě proto, že byla jenom moje a pro mě.
Dovolit si zabrat prostor
Přesně tohle vídám na Divakempu.
Je nás sedm, střídáme se, vystupujeme jeden před druhým a už druhý den je znát, jak rychle mizí počáteční ostych. Lidé se přestávají bát být viděni a začínají se navzájem opravdu slyšet.
Nevyslovují někam do prostoru, ale k druhému člověku. Ohleduplně, konkrétně, s vědomím, komu jejich slova patří.
A pokaždé, když se to stane, něco se vyjasní i ve společné improvizaci. Najednou je znát, kdo co nabízí, kam situace směřuje a co se mezi lidmi vlastně děje.
Právě skupina má v tomhle obrovskou sílu. Vidíš, že někdo vedle tebe překročil vlastní ostych, dovolil si být výraznější, slyšitelnější, přítomnější – a najednou je o kus snazší představit si, že to můžeš udělat taky.
Tohle se doma před zrcadlem úplně nenaučíš.
Ale začíná to jedním jediným rozhodnutím:
Dát si prostor. Vzít si svůj prostor. Zabrat si kousek pro sebe.
A potom si v něm dovolit něco zkoušet.
Najít sílu svého hlasu. Ne jeho hlasitost.
Práce s hlasem totiž není kosmetika.
Není to kurz „jak mluvit hezčeji“ a není cílem naučit se nějaký naleštěný hlas, který vlastně není tvůj.
Práce s hlasem stojí na dechu, na těle, na opoře a také na dovolení si být slyšet.
Znělý hlas nevzniká silou ani tlakem. Vzniká oporou a uvolněním. Když přestaneš hlas tlačit a začneš ho nést dechem, může se proměnit rychleji, než čekáš.
A stane se přitom ještě jedna zajímavá věc.
Když se uvolní hlas, začne se často uvolňovat i to, co je za ním.
Tichá jistota, že mám právo mluvit.
Radost z vlastního projevu.
Hravost, kterou většina z nás někde po cestě odložila jako něco příliš dětského, přestože je to přesně ta věc, která dělá projev živým a člověka svobodným.
Najdi sílu svého hlasu pro mě tedy neznamená naučit se víc křičet.
Znělost není hlasitost.
Znělost je zřetelnost a záměr. Schopnost mluvit tak, aby tě bylo slyšet – a především aby bylo slyšet, co vlastně chceš říct.
Kraluj řečí, ne decibely
Možná potřebuješ mluvit na poradách a prezentacích tak, aby ti lidé věnovali pozornost. Možná tě tréma sevře přesně ve chvíli, kdy máš otevřít pusu. Možná tvůj hlas po několika hodinách práce odchází na dovolenou bez tebe.
Možná natáčíš videa, chodíš na pohovory, učíš, vedeš lidi nebo potřebuješ zvládnout jeden důležitý rozhovor.
Nebo vůbec nepotřebuješ řeč.
Chceš prostě zpívat.
Pro radost.
Protože tě to odjakživa táhne, jen je uvnitř nějaké malé „ale“.
Ve všech těchto případech pracujeme s trochu jinou zakázkou. Společný základ je však stejný: tělo, dech, hlas, záměr a odvaha použít je po svém.
Kraluj řečí pro mě neznamená ovládnout místnost silou. Znamená umět svůj hlas vědomě použít. Neschovávat se za něj, netlačit na něj, ale mít v něm oporu.
A to je řemeslo.
Řemeslo se dá trénovat.
Skupina, nebo prostor jen pro tebe?
Skupina má obrovskou sílu. Dává ti přejícné publikum a odvahu vystoupit. Vidíš průlom u druhého a najednou je mnohem představitelnější, že něco podobného dokážeš taky.
Sólová práce je ale jiná.
Je tvoje.
Stejně jako byly moje lekce s koňmi.
Nejde po tom, co právě potřebuje skupina. Jdeme přímo za tvou konkrétní zakázkou a tempem, které vyhovuje tobě.
- Tréma před poradou
- Tichý hlas
- Prezentace před publikem
- Mluvení na kameru
- Pohovor
- Rozhovor
- Problém s artikulací
- Krátký dech
- Chceš zpívat, ale něco tě brzdí.
V soukromé lekci můžeme jít rovnou k jádru.
Jestli sis při čtení už jednou nebo dvakrát řekl/a „jo, tohle je přesně moje“, můžeš si objednat jednu sólovou lekci a přijít s tím, co tě právě pálí. A pokud chceš svému hlasu dopřát víc času, můžeš si vybrat tři lekce a pracovat na změně postupně.
Kurz pro hlas, řeč nebo zpěv nemusí být další povinnost
Možná právě hledáš kurz pro hlas, řeč nebo zpěv, ale současně ti hlavou probleskuje známá věta:
„Teď na to není čas.“
To znám.
Tak ji zkusme na chvíli otočit.
Je opravdu zcela od věci dát si jednu hodinu, která patří jen tobě?
Nebo tři?
Nemusíš kvůli tomu převrátit život vzhůru nohama, odjet na měsíc do ášramu ani si koupit podložku na jógu v barvě čakry, jejíž jméno neumíš vyslovit.
Stačí začít tam, kde jsi.
Klidně řekni ne. Nikdo tě nikam netlačí.
Možná ale zjistíš, že to ne nepřichází proto, že teď opravdu nechceš.
Možná sis ho jen říkal/a už nějak moc dlouho.
A jestli tě láká řeč, zpěv nebo prostě chuť zjistit, co všechno tvůj hlas umí, pojď mu dát prostor.
Objednej si sólovou lekci nebo balíček lekcí pro svůj hlas, řeč či zpěv. Přines si trému, unavený hlas, prezentaci, písničku, nejistotu nebo jen zvědavost. Od toho začneme.
Protože v rozvrhu všech lidí, o které se staráš, je jeden člověk, na kterého se fakt nevyplatí zapomenout.
Ty.
Ať tvoje místo letos nezůstane prázdné.
Vidíme se, slyšíme se!
Kateřina Eva
